POSLEDNÍ

V neděli jsme s bráchou nasedli do takové malé plechovky s vrtulemi po obou stranách a zamávali Benátkám. Finito.

3v1

Tak.. Kromě karnevalu se v posledních dnech udály další dvě věci – jednak jsem zakončila semestr poslední zkouškou – ateliérem – a jednak se v bytě pořádala závěrečná festa. Ale popořádku. Jak už jsem napsala v předchozím článku, karneval vypukl a my jsme samozřejmě byli při tom. Na obrázku moje maska – pierot – z ručně malovaného papírmaše. Nutno říct, že se v tom jednak špatně dýchá, zevnitř kondenzuje vlhkost a nedá se v tom mluvit :)

Za zkoušku jsme obdrželi jednotných 28 bodů. Ani to nebolelo.

Festa byla závěrečná dvojím způsobem: u příležitosti mého odjezdu a stěhování ostatních do jiného bytu. Padrona della casa totiž chce zvyšovat nájem, takže se kluci i Erika stěhují společně jinam. Sešlo se dost lidí, jako aperitiv jsme podávali spritz ad aperol, k večeři bylo kuře pečené na šalvěji a rozmarýnu s bramborem, treviské radicchio na grilu, cuketa na grilu, radicchiový salát se smaženými kostičkami, zapečánky a jednohubky s česnekovou, tuňákovou a paprikovou pomazánkou :) asi v jednu hodinu jsme vyrazili do enotéky k Maurovi, kde pracuje Gianni (jak o něm prohlásil Vitto: duše chlapce v těle starce), který nám dal ochutnat výborné prosecco, zavřel hospodu a vrátil se s námi zpátky. Foto na nové stránce. No co říci více.. spát jsme šli v pět ráno a v devět jsem vstávala, abych si došla potvrdit všechny papíry k ukončení semestu. A v neděli se jede dom!

pierot

Karneval 2009

Tak nám tady začal karneval, letos s tématem Sensation. Ulice jsou přecpané karnevalovými turisty, jak se říká, že by ani jablko nepropadlo. Dneska ve dvanáct bylo oficiální zahájení na San Marco – Volo di angelo, kdy se na laně nataženém ze zvonice snesl na náměstí anděl-kolombína. Podívat se přišla asi miliarda lidí, tak jsem byla zvědavá na další průběh. No když orloj odbil dvanáctou, ozvala se rána, holuby vyplašeně vzlétli a dav sebou trhl jako jeden muž. Slabší povahy stiskly spouště foťáků, ale na to bylo ještě brzy. Piano piano, kolombína se spustila s desetiminutovým zpožděním, nebo tedy, byla spuštěna, trochu jako pytel brambor, za zpěvu Alelujá. Tím bylo představení skončeno a začaly se dít jiné věci. Lidem očividně v davu nebylo dobře, takže se snažili co nejrychleji dostat z náměstí. To ale nešlo, protože čtyři uličky, které z náměstí vedou, byly ucpané stále přicházejícími lidmi. No pak se strhla hlasitá hádka jedné paní se strážníkem, ostatní přizvukovali a nakonec někdo vykřikl: “Tlačte!”

…..a zátka se uvolnila :)

P.S. fotky na nové stránce

Verona

Ve středu odpoledne se ta hnusná šedivá záclona roztáhla, na naše bledé obličeje dopadly sluneční paprsky a vlily nám do krve trochu života. Čtvrteční destinace – Verona. Tak co o ní říct. Opravdu je to město, ne nějaká hudební skupina která vám vyskočí když to zadáte do gugolu. Od Benátek je to 120 km, tedy regionálním vlakem 2 hodiny a 6 euro 15 centů. Není velká a jako skoro všechna města tady v okolí je dodnes obehnána hradbami. Vezmu to popořádku (podle knižního průvodce) a zkratkou:

Kostel San Zeno Maggiore s klášterem (1123-35) – hrob prvního veronského biskupa, Zena. Zvonice (72m) nad hrobem krále Pipina, západní průčelí s románským portikem, gotickou rozetou a bronzovými reliéfy na dveřích

Castelvecchio (1355-75) – hrad Candgranda I., dnes obrazárna, upraveno Carlem Scarpou. Ponte Scaligero – středověký most přes řeku Adige.

Římská aréna – dokončená v r. 30 po Kristu, třetí největší na světě (po Kolosseu a Capui), zachovalá.

Juliin dům – se sochou jíž se šahá na prso a s balkónem, kam údajně Romeo vyšplhal. Ve skutečnosti bývalý hostinec. Pravý dům je o kus dál.

Piazza Erbe – bývalý bylinkový trh, kavárny na sluníčku.

Velrybí oblouk – spojuje Piazzu Erbe s Piazzou dei Signori – visí pod ním velrybí žebro. Už odnepaměti.

Piazza dei Signori – socha Danta, pěkná.

Torre dei Lamberti – 84 metrů, výhled na Alpy, výtah.

Náhrobky Scaligeriů – u vchodu do kostela Sta Maria Antica, bývalého farního kostela rodu Scaligeriů (vládců Verony)

Romeův dům – zapomenutý a zamčený.

Dóm (1139) – pěkný románský portál. Vedle Caffetteria “Al Duomo”.

Castel di Pietro – na kopci nad řekou, zamčený.

Giardino Giusti (15.stol.) – renesanční zahrada s grottou, francouzskou zahradou a letohrádkem. Grotta je celá pokrytá zelenou smrdutou plísní.

Římské divadlo (1. stol. př. Kr.) – zachovalo se jen hlediště. Archeologické muzeum v jezuitském klášteře Sv. Jeronýma nad divadlem. Výtah.

pohled z věže dei Lamberti

kopeček na východním břehu Adige

pohled z kopečku

Ca´ Pesaro

Co se tak dá dělat, když v Benátkách skoro bez přestání prší? Jít do muzea! Už zase :) Takže dnešní program zněl: sbírka moderního umění a sbírka orientálního umění v Ca´Pesaro (ca´ je zkrácenina pro casa, tedy dům). V sympaticky zrekonstruovaném paláci na břehu Canalu Grande za lidové 3 € studentského vstupného se dá vidět kolekce umění z konce 19. a začátku 20. století – především italští malíři, ale zastoupeni jsou i takoví umělci jako Marc Chagall nebo Gustav Klimt, jehož Judita (II) je pro Ca´Pesaro velkou reklamou. (první patro). Musím připomenout i Rodinova Myslitele, který je sice vystrčen na studené schodiště, ale aspoň ho tak nemůžete minout. Druhé patro je věnováno sbírce orientálního umění – vlastně výstižnější je říct, že je napěchováno asijskými předměty až po krov. Tři hlavní okruhy – Čína, Japonsko, Jáva – zahrnují stovky chladných i palných zbraní, brnění, kusů porcelánu, mističek, krabiček, paravánů, obrazů, psacích potřeb, kimon a šatů, klobouků a jedna japonská nosítka pro dámu. Zkrátka první orientální muzeum v Itálii si pozornost zaslouží. (Akorát prach na těch katanách by mohli jednou za čas utřít.)

August Rodin: Myslitel

Fondazione Querini Stampalia

V tomhle paláci, který hrabě Giovanni Querini Stampalia po své smrti (1868) odkázal městu Benátky, jsou dvě věci, na které se stojí za to podívat. Kromě sbírky obrazů a veřejně přístupné knihovny jsou to rekonstruované části, které mají na svědomí tři architekti: Carlo Scarpa, Valeriano Pastor a Mario Botta. Scarpa by vás měl vítat teoreticky už u vstupu, praxe je ale trochu jiná – pokud přejdete jím navržený most, zjistíte, že hlavní vchod je jinde – z náměstí Santa Maria Formosa. Za vstup do muzea a zahrady se platí studentské vstupné 6 € v biglietterii, která je spojená s prodejnou knih a kavárnou. Tenhle prostor, vytvořený z budov sousedících s palácem, upravil Mario Botta, stejně jako podkroví a třetí patro. Scarpova intervence spočívala hlavně v úpravě přízemí a zahrady samotného paláce, na což navázal jeho kolega Pastor v osmdesátých letech. Spíše než technické zázemí (které není přístupné), můžete obdivovat, jak se popral se zpevněním stropu v druhém patře paláce – prostě tam vložil půl metru vysoký lepený vazník, přišroubovaný pětadvaceti šrouby k obří ocelové platli na každé straně. Dobrý kontrast ke kytičkovaným rokokovým tapetám :) Scarpa nezklame – voda (pravda, z kanálu připlavala plastová flaška), světlo, beton, dřevo . Klasika ze starých dobrých časů, kdy se ještě na úsporu energie nehrálo.

Carlo Scarpa: zahrada

Taje italské kuchyně (2)

Dnešní příspěvek bude o sýru, neboli formaggio. Ten tvoří docela podstatnou část italské kuchyně, při slavnostních obědech nebo večeřích, kdy se ještě dodržuje tradiční sled chodů, se podává samostatně. Nebo se zobe jako chuťovka k vínu. Hlavní podíl má ale určitě strouhaný parmezán, kterým se sypou špagety nebo se rozpouští v omáčkách. Je to dost tvrdý sýr, který zraje 1, lépe 2, někdy dokonce i 4 roky a svůj původ má v kraji kolem měst Parma a Reggio Emilia – odtud Parmigiano Reggiano. Kvůli náročnému způsobu výroby má vyšší cenu, a tak se v běžných domácnostech nahrazuje jiným tvrdým sýrem – grana. Grana Padano je sýr vyráběný v pádské nížině, voní jinak, má trochu jiné složení (krávy se taky krmí něčím jiným) a doba zrání je kratší – asi tak půl roku. Další část sýrového koláče zabírá známá mozzarella, která se používá na pizzu, na saláty s rajčetem a bazalkou (kombinace zvaná Caprese), nebo prostě jen tak na chleba. Jinou tepelnou úpravu mozzarelly kromě té na pizze jsem zažila jen mozzarella in carozza (=mozzarella ve voze), což je kousek sýra vložený mezi plátky chleba na tramezzini, obalený v těstíčku a osmažený. V obchodě většinou třešinky sýra plavou v nálevu, ale prodává se i na sucho. Samozřejmě na pizzu se nedává ta nejlepší, nebo dokonce buvolí (la mozzarella di bufala campana), která se vyrábí v jižních krajích Itálie z mléka buvolů. Sestřenicí mozzarelly je scamorza, která se prodává nasucho nebo uzená. Oba sýry jsou příjemně měkké, ne však mazací, ale tak akorát na skus – asi jako měkčí parenica. Další druhy sýrů jsou záměrně plesnivé – jako třeba gorgonzola, ale o těch nemůžu informovat, protože plíseň jím jen na hermelínu. Českém královském :)

scamorza

Čtvrtý most přes Canal Grande

Hrozně konzervativní Benátčany napadlo, že nebude na škodu postavit další most přes Velký kanál, a to přesně mezi autobusovým a vlakovým nádražím. Dnešní frekvence chodců potvrzuje, že nápad to byl dobrý, ale místním je trnem v oku, že tenhle kousek nepostavil Ital, nýbrž Španěl (Calatrava). To by nevadilo – horší jsou faktické nedostatky, proti kterým se vznášely protesty. Elegantní křivky vybíhající do prostoru jsou nebezpečné (zejména slepcům) a asi proto byly zataraseny obřími květináči. Nástup na schodiště znamená první překvapení – stupně jsou tak nízké, že buď cupitáte jako dítě, nebo berete schody po dvou, a to je okamžik dalšího překvapení. Náhle se totiž změní systém a vy šlápnete do prázdna. Podesta. No nic, změníte rytmus kroků a už jste za polovinou. Buch – schod, který není vidět. Pokud si chcete pomoct a chytnete se zábradlí, taky nic moc. Lajdácké napojení jednotlivých částí madla na něm tvoří nepříjemné zuby. Most je to ovšem krásný, takže jakmile jej přejdete, musíte se otočit a znova si vychutnat pohled na něj. Zapomenete na nedostatky, koneckonců je to malá daň za to, že z Piazzale Roma se na vlakové nádraží dostanete za 2 minuty a jeden most, namísto předchozích 10 minut a 3 mostů.

Slavnost k otevření v září 2008 se nekonala (kvůli protestům veřejnosti)

Guggenheim Collection

Peggy

Sbírka Peggy Guggenheimové se nachází v Palazzo Venier dei Leoni, který poznáte snadno. Namísto plánovaných čtyř podlaží bylo totiž realizováno pouze jedno, navíc je umístěn na půli cesty plavby po Canalu Grande mezi kostelem Santa Maria delle Salute a mostem Accademie. Najdete tu obrazy nejslavnějších z nejslavnějších – z období kubismu, futurismu, metafyzické malby, surrealismu, evropské abstrakce, americké abstraktní exprese a sochy avantgardy. Jmenovitě – Picasso, Braque, Duchamp, Boccioni, Léger, Picabia, de Chirico, Mondrian, Kandinskij, Klee, Lissickij, Miró, Giacometti, Ernst, Magritte, Dalí, Gorky, Pollock, Calder, Marini a (!) Kupka :) zastoupený dvěma barevnými studiemi. Celkový dojem: za 7 € studentského vstupného docela slušná pastva pro oči.

František Kupka

Accademia

Dnešní nedělní odpoledne jsem věnovala návštěvě největší sbírky benátského umění v Galerii Accademia. Co mě potěšilo, byl vstup zdarma (po předložení libretta potvrzující mé studium na IUAV) – jinak studenti ze zemí Evropské unie mají vstupné snížené na 3,25 €, tedy méně než polovinu. Sbírka je to vskutku rozsáhlá, ve více než dvaceti sálech jsou shromážděny obrazy od gotiky po 18. století, ale nutno říct, že koho nebaví náboženské obrazy rané renesance, asi to projde rychle jako já. Co mě zaujalo nejvíc (a to je smutné :), byl obraz Giuseppe Nogariho “Stařena s miskou”. Ta stařena na obraze je totiž přesná kopie paní kuchařky, která v menze Rio Novo nandavá jídlo. Ale fakt.

Stařena s miskou

Taje italské kuchyně (1)

V této okurkové sezóně, kdy se ve škole nic neděje a výlety nepodnikám, budu přinášet krátké poznámky o italské kuchyni, vhodné pro začátečníky a to zejména ty, kteří za italskou kuchyni považují špagety s kečupem a nastrouhaným eidamem, popřípadě mraženou pizzu.

První poznámkou budiž italská káva. Pije se zde k snídani, po obědě nebo po večeři. Kdo ráno spěchá do práce, posnídá vestoje v kafeterii (jsou všude) – caffè a brioche, což je označení pro pečivo (croissanty, koblihy a tak podobně). Jelikož baristé dělají kávu pekelně rychle, jen vyslovíte objednávku a po pár vteřinách už pijete. Tímhle tempem se v kafeterii vystřídá ohromná spousta lidí – a po ulici špacíruje řada spokojených nasnídaných Italů. Nejčastěji pijí po ránu caffè macchiato (s našlehaným mlékem), nebo capuccino (familiárně kapůčo). Třetí v pořadí je káva černá, která se v dialektu Veneta označuje slovem liscio (hladká). Káva po obědě a po večeři se pije vsedě, zvolna a je předzvěstí dlouhé siesty :)

Běžná italská domácnost nevlastní stroj na espresso a tudíž vše se odehrává v moka. Kávovar na moka vynalezl už před dávnými časy Alfonso Bialetti, jehož firma prodává stroječky dodnes. Jak ty s původním designem (hliníkové), tak moderní, nerezové i elektrické. Dokonce nejen na moka, ale i na caffè latté nebo capuccino (ten se jmenuje Mukka, v překladu kráva). Základní kafetiéra funguje tak, že se do spodní nádobky nalije voda, do prostřední části se nasype káva a tlak vzniklý zvýšením teploty protlačí páru ze spodní nádobky přes kávu a filtr vzhůru do nádobky horní, kam už teče to voňavé a tmavé. Zajímavý článek na téma moka kávovaru můžete najít na: http://www.cuketka.cz/?p=130 kde ovšem propukla diskuse o správném názvu této věcičky. To tedy nemůžu sloužit, jen vím, že moji italští spolubydlící jí říkají caffettiera. Další hádka se týkala pěchování kávy v nádobce. Tak tedy – nepěchuje se, nýbrž se přidává, dokud jí není pořádný nadýchaný kopec. Pak se našroubuje horní část a jede se. Ohledně množství vody je v návodu řečeno, že hladina má dosahovat pod bezpečnostní ventilek na spodní nádobce. Většinou se to tak dělá, ale například moje spolubydlící Erika plní nádobku tak, že káva ve střední části “plave” na asi dvou milimetrech vody. Ovšem – tenhle riskantní postup nedoporučuji. Při koupi nové hlinikové kafetiéry je potřeba vědět, jak ji “zaučit”. První tři kávy se nepijí, pouze vylijí a nic se nemyje (ani vodou). Asi tak čtvrtá káva už se může pít, ale zase se nic nemyje, pouze trochu vyplachuje vodou. (Je potřeba hlídat, aby kafetiéra dobře vyschla.) Po asi šesti týdnech tohohle každodenního procesu už je na hliníkové stěně vytvořena dostatečná patina. Umyjete-li kafetiéru saponátem, vychutnáte si jeho chuť při příští kávě. A pozor na gumové těsnění! Je potřeba jej měnit pravidelně v intervalu 0,5 – 1 rok, podle hojnosti používání.

Následující obrázky jsou názorný příklad kafetiéry v jejích domácích podmínkách. Tahle je “zaučená” dvěma baristy s praxí dlouhou 10 a 18 let.

Takhle vypadá kafetiéra když vylijete kávu.

u nás v bytě se kupuje pouze Illy určená na Moka

Ateliérový týden

Máme za sebou třetí den ateliérového týdne.. Musíme být ve škole od devíti ráno do sedmi večer. Náplní není jen práce na projektu, ale den je prokládán teoretickými přednáškami tak, aby nebyla šance prchnout :) Střídavě přicházejí profesoři a jejich asistenti, aby poskytli potřebné konzultace – nutno podotknout, že naší erasmácké skupince se vyhýbají obloukem. Zaznamenali jsme však pokrok – začali si nás všímat naši italští spolužáci, i když to pravděpodobně bude tím, že jsme zařizovali kopírování studijních materiálů na pondělní ranní zkoušku. Á propos – zkouška ze statiky historických konstrukcí – proběhla vtipně. Zadání – posoudit zdivo nesoucí klenbu nesoucí zatížení od zdi nesoucí zatížení stropu. Prý příklad na deset minut – s tím musím souhlasit, člověk buď ví a spočítá, nebo neví a nic nevymyslí. Jelikož však profesor poskytl tolik času, kolik si studenti přáli, my erasmáci jsme odcházeli jako první – na oběd.

ateliérový workshop

Včera jsme v našem bytě uspořádali pracovní večer naší ibersko-české skupiny. Na programu byly: práce na aťáku, ochutnávka masných výrobků tří zemí a ochutnávka bylinných likérů. Španělsko zastoupené Jamón Serrano, Portugalsko klobásami chorizo a Čechy uzenou krkovicí. Se stopkou Becherovky, kávou Lavazza zlaté kvality a cvrnkem 50% grappy z Bassana se nikomu nemohlo udělat špatně, takže jsme dokonce s aťákem trochu pohnuli.

Jamón Serrano

chorizo

Laboratorio

Obvyklý středeční scénář:

9:00-9:30   čekání na profesora

9:30-12:00   statika historických konstrukcí

12:00-12:45   kopírování učebních podkladů

12:45-13:00   houska

13:00-15:00   adjustace podkladů pro prezentaci

15:00-15:30   dohadování profesorů o pořadí prezentujících

15:30-17:30   čekání (hádka profesorů), surfování po internetu

17:30   jdeme prezentovat

17:32   první profesor odchází (“nemá již čas”)

17:33   druhý profesor odchází (“vrátí se za chvíli”)

17:34-18:30   prezentujeme pouze třetímu profesorovi a asistentům

18:30-19:00   přemýšlíme jestli je možné udělat aťák když s námi profesoři nechtějí mluvit

19:00   aula se zamyká, jdeme společně nakupovat do Billy

Dóžecí palác

Takhle nějak vzpomínali vězňové na svoje milenky tam venku.

Dneska jsem se konečně vydala do Palazzo Ducale – vstup měl hladký průběh, neboť frontu tvořila jen jedna skupina Japonců. Za hubičku – 6,50- je vstupné pro studenty a to se podržte, akceptovali ISICa. Uvnitř se nesmí fotit, ani používat mobilní telefon a tašku je třeba nechat v šatně. Důležitá věc – jdete-li do Dóžecího paláce v zimě (což se asi málokomu stane, ale pro jistotu), dobře se oblečte. Po procházce všemi těmi sály (Sala del Collegio, Anticollegio, Sala del Senato, Sala del Quattro Porte, Síň Rady deseti, Síň kompasu, Sala dello Scudo, Síň Velké rady, Sala dei Tre Capi, Sala del Guariento) dojdete po mostě vzdechů (Ponte dei Sospiri) až do vězení, kde odsouzencům asi nebylo nijak veselo. Mřížovím to táhne a kamenné zdi jsou cítit vlhkem. Celkově je to ale jako v pohádce – nahoře zlato, hlazené dřevo, vyřezávané stropy, spousta obrazů a fresek, vysochané krby a sluníčko svítící skrz kulaté tabulky – dole sešlapaný holý kámen, těžké mříže, hrubě otesané dveře, tma a vlhko. Nakonec budete rádi, když odtud vyjdete, nemluvě o tom, že východ z paláce vede přes suchou, teplou a voňavou kafeterii :)

Piazzetta San Marco. Vlevo Dóžecí palác.

Nádvoří paláce. Uprostřed: Arco Foscari (Antonio Rizzo), vpravo: Schodiště obrů (Sansovino), vzadu: bazilika San Marco

Špacír

Dnes jsem si ráno zaskočila udělat další zkoušku a zase jsem tam jako jedinej moula byla ve stanovenou hodinu. Profesorka přišla o půl hodiny později – omluvila se, že jde na schůzi a nechala za sebe zkoušet asistentku. Jako první šel na řadu nějaký mladík, o kterého jsme měli všichni strach, že ho klepne. Celý se třásl, kroutil ruce, koktal a hrozně mu zrudnul krk. Dostal 28. Druhá jsem byla já – nevím ani, zda slečna rozuměla co říkám, ale místy dala pár šťouravých otázek a výsledek? 30/30 – asi se mě chtěla rychle zbavit.

Co s načatým dnem – azuro, slunce trochu hřálo, tak jsem se rozhodla jít po městě očíhnout nové aktivity. Výsledek pozorování mohu shrnout do čtyř bodů:

turistů je furt stejně

všichni důchodci nosí nefalšované bizamové kožichy až na paty

na jižním nábřeží je pouť

odpadky z Biennale ještě neuklidili

…a to je tak všechno, co k novým aktivitám můžu říct.

Obdoba našich labutí

Namátkou: ruská expozice na hromádce před pavilonem

Zpátky v Benátkách.. Nic se tu ale neděje. Sedím doma a dělám powerpoint na zkoušku, kterou mám v pátek. Na Silvestra tu prý nasněžilo 10 cm, ale jelikož tu nemrzne, všechno je pryč..

Doma.

— Následujících 14 dní generální stávka v blogovacích aktivitách. —

Knihovna

Jak už jsem tady asi jednou zmínila, studenti tady tráví volný čas v knihovně. Není se čemu divit, zdejší knihovní ústavy jsou “user friendly” – můžete být zapsáni v pěti knihovnách a ani v jedné neplatíte členský poplatek, jako je tomu u nás. V čítárnách je vždycky ticho (zákaz používání mobilních telefonů) na stolečku lampička, pod stolečkem zásuvečka na notebook a ve vzduchu často signál wireless. Kromě univerzitní knihovny (hlavní pobočka v Tolentini) jsem ozkoušela ještě Biblioteca Marciana, kde jsou uloženy rukopisy a vůbec knížky co pamatují Marca Pola. Tady pokecáte s vrátným, kterému je samotnému v budce smutno, a tak vám povykládá, kolik svazků je v knihovně uloženo. Nejlepší je ovšem knihovna Fondazione Cini, na ostrově San Giorgio Maggiore (viz článek z listopadu). Je umístěna ve starém klášteře – vystoupíte z loďky, zazvoníte u brány, vrátný vám otevře a výměnou za občanku získáte visačku Knihovna. Projdete celým konventem a vlezete do prostor knihovny prvním patře. S úsměvem vás přijde uvítat paní knihovnice, všechno vysvětlí, pomůže, poradí a najde. Vypíšete si žádanku, odezvzdáte a za pět minut držíte v ruce štos. Distribuce tady probíhá systémem kouknu-vidim-šáhnu-mám (s výjimkou hodinové pauzy na oběd).

dvůr Fondazione Cini

První zkouška – scénografie

Tak tu máme opět pondělí a po několika dnech domácího vězení (prakticky jsme nevycházeli kvůli vodě), nás probudila siréna. Tentokrát 125, což mi úplně rozhodilo outfit :))) místo elegantních polobotek solidní gumovky a nohavice nacpat dovnitř. Professore gumovky neměl, asi proto přišel o třičtvrtě hodiny později a trochu čvachtal. Mno, co povědět – na řadu jsem šla jako druhá, byl naprosto unešen mojí prezentací v powerpointu a obrázek lojové svíčky ho dojal úplně. (Dlužno podotknout že tématem prezentace bylo barokní divadlo v Českém Krumlově.) Na závěr požádal, abych mu prezentaci zkopírovala na flash, a dal mi teoretickou otázku, kterou jsem naprosto nečekala :) Josef Svoboda (asi jediný český scénograf, o kterém se tady učí). Výsledné hodnocení: 27/30.